Dobře už bylo

 Už je to dlouho.

Kurva, už se na to vyser, říká mi kamarád, když vidí, jak zamyšleně čumim před sebe.

Nejde to.

Kamarádi jsou fakt super, mimochodem. Naštěstí mam štěstí na takový, co mě nenechaj rochnit se ve smutku a nelitujou mě. Naopak mě při sebemenším náznaku smutku daj jasně najevo, že o žádný slzavý údolí zájen nemaj. A snažej se mě přivést na jiný myšlenky.

Jsou to chvíle, kdy člověk aspoň trochu žije. Baví se s kamarádama, řeší jejich trable, snaží se bejt nápomocnej. Hodně se diskutuje a hodně se směje. To je fajn.

Pak ale přijdou chvíle, kdy je člověk sám doma, čumí do zdi a připadá mu, že nic nemá smysl. K čemu to tu vlastně všechno je? Nikdy sem nebyl žádnej emař ani sem nevyznával ani filozofický kecy, ale teď tu prázdnotu fakt cejtim. Chodim do školy, do práce, dělám zkoušky, dělám svoji práci. Ale nevim proč vlastně. Vlastně mě to ani nebaví.

Nevidim za tim žádnej hlubší smysl. Pro koho to všechno dělám? Pro sebe? To by přece bylo strašně smutný.

A i taková pitomost, jakože se hráči z mýho oblíbenýho mančaftu narodilo dítě, mě přivede do depresi. Jo, ten má ženu a děti. Někoho, kdo ho má rád. Je šťastnej.

Dřív jsem takový věci vůbec neřešil. Vlastně by mi asi něco takovýho, jako mam teď vyhovovalo. Dělit svůj čas mezi školu, práci a kamarády, dělat si, co chci, nemuset na nikoho vázat. Bejt sobec. Dřív jsem to tak měl, a i když jsem občas pocítil prázdnotu a zastesklo se mi, že ten život nemám s kým sdílet, příjemnej večer ve společnosti dobrýho kamaráda to vždycky vyřešil. Zasmáli jsme se a bylo to fajn.

Teď to tak snadný není. Už vim, jaký to je bejt šťastnej. Bejt s někym, vedle koho ten život má smysl. Poznal jsem někoho, pro jehož úsměv bych šel klidně do pekla a zpátky.

Možná bych měl být rád. Někomu se to třeba nepovede za celej život. Poznat tu pravou. Holku, se kterou vám bude nejlíp na světě. Kterou budete milovat víc, než svůj vlastní život.

Jenže právě proto, že jsem si to zažil, tak je mi teď tak mizerně. Narozdíl od tebe. Ty jsi šťastná. Já ti to vlastně asi i přeju. Zasloužíš si to, být šťastná. Mít vedle sebe někoho, kdo si tě zaslouží. Já to evidentně nejsem.

Je to paradoxní pocit, tak moc se trápit kvůli někomu, kdo se netrápí kvůli vám.

Říká se, že je to blbost. Ale já si to nemyslim. Je to stejnej argument jako nechat si vyhodit ze školy, kterou předtim tři roky studujete a pak argumentovat tim, že je vám to vlastně jedno, že vám o to vlastně stejně nešlo. Jsou to jenom kecy. Způsob, jak omluvit svoje vlastní zklamání a selhání.

Já jsem selhal. Měl jsem šanci bejt šťastnej. Ale začal jsem si to uvědomovat až tehdy, když bylo pozdě. Každej den se mučim představama, jaký by to bylo, kdybych se nechoval jako idiot. Kdyby mi některý věci došly dřív. Vim, že je to zbytečný, protože na kdyby se hrát nedá. Přesto mě to, že jsem si životní šanci nechal takhle utéct, neskutečně trápí.

Bude jiná, mi říkaj. Já tomu nevěřim. Jak mi ukázaly poslední týdny, nemůže stačit, že je holka milá, hezká, je s ní sranda. Nemůže to stačit, když k ní nemáte city. Není to vůči ní fér, a není to fér ani vůči vám. Bejt s někym jen proto, abyste nebyli sami. Aby vám nebylo smutno. Proto jsem to taky ukončil.

Uvědomuju si, jak moc trapnej sem. A že bych měl být daleko silnější. Kurva, zvládl jsi i těžší věci, než to, že se na tebe nějaká holka vykašle. Musíš to překonat. Jenže já nevím jak. A nevím, jak dlouho tohle bude trvat. Měsíc? Rok? Nebo to nepřestane už nikdy? Vždycky už budu cejtit tu prázdnotu, kterou akorát budu překrejvat všemožnejma aktivitama, který mi budou nahrazovat to, že jsem už svoji šanci měl. A další nepřijde.

Je to hroznej pocit, bejt připravenej odevzdat někomu uplně všechno, dokázat mu, jak moc pro vás znamená a jak moc litujete toho, co se nepovedlo. Ale on o to nestojí. A je šťastnej. Šťastnější než s vámi. Našel někoho, u koho najde věci, který vy jste mu nedali. V čem vy jste selhali.

To je možná důvod, proč se cejtim jako naprostej kus hovna. Mam bejt sebevědomej? A na čem si to sebevědomí mam založit?

Ne, nejseš tak hroznej, jen prostě ona chce něco jinýho, není to tvoje chyba.

Ne. Je. Prostě jsem nebyl dost dobrej. Nechoval jsem se tak, jak jsem se choval měl. Pohrdnul jsem příležitostí bejt fakt šťastnej. A mít někoho, kdo mě má rád.

Dobře mi tak.