Sick Of It

 Nevim, co dělat.

Poslední měsíc je jeden velkej zmar. A jakkoliv se snažim rozptýlit nejrůznějšíma aktivitama a snažit co nejvíc času v práci a mezi kámošema, aby se člověk odreagoval, stejně to na mě večer co večer sedne.

Ta nálada, že nic nemá smysl. Že je všechno ztracený. Totální prázdnota.

Je paradoxní, že člověk, kterej vám všechno tohle utrpení působí, je zároveň člověk, kterýho máte na světě skoro nejradši.

Nechápu. Nechápu nic. Nechápu sám sebe. Jsem nasranej sám na sebe. Měl bych bejt nasranej, zrazenej, zklamanej. Měl bych bejt naštvanej, že s někym, kdo se mnou nejednal fér, s někym, kdo mi jeden den píše jak moc mu chybim a za týden mě pošle k vodě, jsem vůbec ztrácel čas.

Ale mně je to spíš líto. Hrozně moc.

Jsem naštvanej sám na sebe. Že mě to tak vzalo. Neni to moje první holka, už sem nějaký vztahy měl, už jsem si nějaký milostný zklamání prožil. Vždycky jsem se z toho oklepal a za tejden mi to už bylo jedno. Tohle je jiný.

Ačkoliv to mezi náma bylo na houpačce a naprosto každej člověk, kterýmu jsem tenhle náš příběh vyprávěl odešel s hlavou jako pátrací balon, protože absolutně nechápal, co právě slyšel (mnoho mých kamarádů to doslova označilo za nejbizarnější vztah, co kdy byl), vždycky jsem měl pocit, že to stojí za to.

I když jsme se hodněkrát oba dva chovali jako hovada, navzájem si ubližovali a neustále se hádali a následně smiřovali, i když to bylo celý komplikovaný vzdáleností, která mezi náma bylo (protože by k devadesáti procentům hádek nedošlo, kdybychom od sebe byli deset kilometrů a ne tři sta), furt tam bylo něco. Něco víc. Něco, co nás nutilo se spolu dál bavit. Nechtěli jsme bejt jeden bez druhýho.

Tyvole, tolik hnusných věcí, co jsme si řekli. Tolik bolesti, kolik jsme si oba vytrpěli. A i přesto by se za poslední půlrok našlo jen hodně málo dní, kdy jsme se nebavili.

Protože jsme si měli co říct. Vždycky. Neexistoval den, abychom si nesdělili, co děláme, co nás trápí, podpořili se v tom, v čem jsme si nebyli jistý.

Hrozně mi to chybí. Neskutečně moc. Ten člověk, kterýmu jsem vždycky ráno napsal. Na kterym mi tolik záleží.

Mrzí mě, že jsem ti asi nedal to, co chceš.

Ale snažil jsem se, fakt že jo.

Možná jsem se na to měl vykašlat už v prosinci. Když si mi poprvé řekla, že nevíš, co chceš, že nevíš co ke mně vlastně cejtíš, ale že už to není to, co to bylo. Možná jsem ti měl říct ok, tak čau.

Ale já to neudělal. Protože jsem o tebe nechtěl přijít.

Měl jsem dvě možnosti. Buď to utnout hned, jak si s tím přišla, a pak možná litovat že jsem utnul něco, co mohlo být super – jen kdybych ti dal trochu víc času.

A nebo čekat. Dát ti čas. Ale s vědomím, že mi jednoho dne můžeš ublížit daleko víc, než bys kdy ublížila. A že to bude bolet daleko víc, než kdybych to utnul hned v úvodu.

Já se rozhod pro druhou možnost. A dopadlo to přesně tak, jak píšu.

Dostal jsem od tebe tak přes držku, že jsem to doteďka nepochopil a asi nikdy nepochopim.

A bolí to. Moc. Mísí se ve mně vztek, zloba, naštvanost na tebe i sám na sebe, že jsem ti věřil, zklamání. A zároveň je mi to tak hrozně líto.

Ale já nemohl udělat víc. Nedostal jsem pořádně příležitost ti ukázat, jaký by to bylo, kdybys mi dala šanci. Já vim, že jsem se choval jako idiot. To i ty. Oba jsme se chovali jako idioti.

Ale od doby, kdy jsme si vyjasnili, co je a co není správný, jsme se viděli dvakrát. V prosinci a pak až teď.

A jsem si naprosto jistej, že jsem během těch tří dnů neudělal nic špatně. Tohle jsem já. Poučenej z chyb, upřímně milující holku, na který mi záleží. Takhle bych se k tobě choval, kdybychom spolu byli. Kdybys mi dala šanci.

Tys mi ji nedala. To je tvoje právo, já tě nemůžu do ničeho nutit. Ale hrozně mě to mrzí. Hrozně mě to mrzí hlavně proto, že mi přijde, že sama nevíš, co vlastně chceš. Celou dobu ses tak chovala.

Kdybych už v tom prosinci cítil, že mě prostě nemáš ráda, nebo že mě bereš jen jako kamaráda, že tam nic víc není, tak to utnu sám. Natolik soudnej jsem, hele.

Ale tak to nebylo. Vždycky mezi náma bylo něco víc. Pokaždý, kdy jsme se bavili, z každýho tvýho úsměvu, kdy jsem řek něco, co ti asi připadalo vtipný, mi bylo jasný, že to tam je.

Nezachovala ses ke mně hezky. To fakt ne. Ale i přesto, žes mi moc ublížila, vim, že mě máš ráda.

Kdybys mě neměla ráda, kdybych ti byl ukradenej, tak už se na mě dávno vykašleš. Nemáš potřebu se bavit s někym, kdo ti říká to, co říká. Protože je zklamanej, nasranej, zrazenej.

Nejsem dokonalej, vůbec ne. Občas se chovám jak pěknej pitomec. Ale myslim, že se dokážu poučit z chyb. Že jsem zas o něco starší, zkušenější, vim, co dělat a co ne.

Nebylo to s tebou vůbec lehký. Seš dost složitá osoba, ale to víš asi nejlíp sama. Ale i přesto tě mam rád. Moc. Hrozně bych tu chtěl být pro tebe. Každou vteřinu. Dát ti všechnu lásku, která na světě je. Podpořit tě v uplně každý situaci. Ať už by tě trápilo cokoliv, vždycky bych tu byl já, o koho by ses mohla opřít.

Protože tě miluju. Tohle není nějaká přiblblá zamilovanost, jakou člověk cejtí první měsíce. Tohle je prostě láska. Já tě mam rád. Záleží mi na tobě.

Hrozně moc mi chybíš. Ale já prostě víc udělat nemůžu. Znáš mě. Moc dobře. Víš, že bych pro tebe udělal všechno. Teda, doufám, že to víš. Ale nutit se ti nemůžu.

Máš ty nejkrásnější oči, jaký jsem kdy viděl. A každá chvíle s tebou, ať už když jsme byli spolu, skajpovali si nebo si psali, byla nádherná.

Protože byla s tebou.

Protože tě miluju. Takovou, jaká seš.