Hodnejkluk | O lásce a naději

Je šestadvacátýho prosince a já přemejšlim.

Stejně jako už posledních pár týdnů, o tý samý věci. 

Jestli věřit, nebo rezignovat.

Říká se, že člověk by měl věřit tomu, že to, co si přeje, získá. A dělat pro to maximum. Mám rád výrok Michaela Jordana že připouští neúspěch, nepřipouští to, že se člověk nepokusil. Do velký míry je to určitě pravda. Ve sportu, v práci, ve studiu. Ale je otázka, nakolik to platí v lásce. U věci, kterou člověk z větší části ovlivnit asi nemůže. Nebo může? A pokud ano, tak jak? 

To jsou otázky, který si kladu už celej prosinec a stále na ně neznám odpovědi.

 Už tři týdny se se svou milou motáme v kruhu, ze kterého neznáme cestu ven - a čím dýl v něm jsme, tím jsme oba zoufalejší. Chvíle pláče a vzteku sice občas vystřídají momenty, kdy se bavíme jako lidi a snažíme se si namluvit, jak je všechno v pohodě a zalitý sluncem, ale oba víme, že to tak není. A nebude do té doby, než jeden z nás změní přístup k tomu druhému - ať už to bude ten, nebo ten.

Už tři týdny mi hlavou běží dvě rozhodnutí, a neustále přemýšlím, které z nich je v dané situaci lepší. Jsou to svým způsobem šachy, taková ujetá verze kde přemýšlíte, jaký tah udělat, abyste v dané situaci pro to, co chcete, udělali maximum. A co chcete je to jediné, co v tejhle komplikovanej šarádě víte.

Ji.

Člověka, kterej jedinej vám dává naději, že bude líp. V časech, kdy se vám nedaří - ať už ve škole, doma, nebo v čemkoliv jiným. Její úsměv vám ve vteřině dokáže, že to má smysl. Všechno. A že bude dobře. 

Ona, v jejíž modrejch očích se topíte pokaždý, co je vidíte. Ona, která vás jediným pohlazením přiměje zapomenout na všechny starosti. Ona, do níž se každej den zas a znovu zamilováváte.

A taky ona, která vás chtěla a už nechce. Vidí to jinak, než vy. Necejtí to, co by měla. A není s vámi šťastná.

A vy nevíte, co s tím dělat.

Kdyby mi takovýhle příběh vyprávěl ještě před časem někdo z  mých kamarádů, v době když jsem ještě oplýval nadhledem a city pro mě byly s trochu nadsázky cizí slovo, asi bych jenom nechápavě kroutil hlavou. Co ten pitomec jako řeší? Ta holka s ním chodit nechce, tak jako co? Bude ji přesvědčovat o tom, jak je úžasnej, když ona to nevidí? To je snad pod jeho úroveň, ne? Chce snad aby s ním byla ze soucitu, z lítosti nebo proto, že momentálně nikoho lepšího nemá?

No, byl jsem debil.

Ono se to totiž kecá, to zaprvé. Není jednoduché vzdát se myšlenky být s někým, koho tak moc milujete. A o to víc, když jste měli to štěstí (nebo smůlu, jak se to vezme) s ním nějaký čas v téhle pozici strávit. Když fotbalovou terminologií dostanete čuchnout. Trenér vás postaví na dva zápasy a pak zbytek sezony prosadíte na lavičce. To zklamání po chvílích na hřišti je dost možná větší, než kdybyste se z ní nezvedli po celou dobu.

A taky do hry přichází ta zatracená víra. Víra v to, že že vše k lepšímu obrátí. Víra, u níž je v podstatě neměřitelné, nakolik je opodstatněná, protože ať budete sebelepšímu kamarádovi vyprávět celý příběh a on vám se vší pečlivostí vyjeví svůj názor, nikdy to nebude zcela vypovídající. Protože ten příběh neprožívá. Ten prožíváte pouze vy a vaše slečna.

A i když bude vycházet ze svých vlastních zkušeností a bude se stačit celou situaci objektivně zhodnotit, nepovede se mu to. Neví totiž, co jste si spolu prožili. A neví, jak moc je to složité.

Pokud vám poradí, že stojí za to bojovat dál, že stojí za to vyčkat, jestli se situace nezmění, protože ta vidina toho, že budete spolu je tak úžasná, že stojí za to za ní i přes překážky jít - řeknete mu, no jo. Tobě se to kecá. Ty nevidíš, jak moc je to těžké bavit se s ní, být ji tak blízko, a přitom tak daleko - a nevědět, jestli to, v co doufáte, někdy přijde - a vy jenom neztrácíte čas a emoce.

A naopak pokud vám poradí, abyste se na to vykašlali, řeknete mu no jo. Tobě se to kecá. Ty nevidíš, jak se na mě dívá. Jak se směje, když řeknu něco, co ji evidentně ze záhadnejch důvodů připadá vtipný. A jak se culí, když ji řeknu, že je to nejkrásnější holka na světě.

Proto je to tak strašně složitý. 

Paradoxně nejlepší radu mi v tomhle dala ex. Ta ze svojí pozice totálního nadhledu a spokojenosti v novym vztahu lakonicky prohlásila "Hele buď se na ni vykašli, a nebo o ni dál usiluj. Ale už se kurva rozhodni". Cha, jo, o tom to celý je.

Víte, láska neni nároková. Neexistuje nic jako právo na lásku a nemůžete nikoho nutit, aby s vámi byl, pokud nechce. A láska neni ani podomní prodej pojistek, nejde nikoho přesvědčovat argumenty jak na pracovním pohovoru, proč právě vy jste ten ideální kluk a měla by vám skočit do náruče. Ten člověk to tak musí cítit sám. Je to hra, ve které je ten druhý vždy o krok napřed. Má karty, které vy nemáte. A vy můžete jenom pokorně čekat na to, zda nedojde k tomu, že chce být s vámi. A nebo radikálně bouchnout dveřmi a smířit se s tím, že už spolu nikdy nebudete.

Ač se to možná nezdá, jsem docela soudnej člověk. Už jsem si v životě něco prožil a nemívám problém se s věcma vyrovnat, jakkoliv jsou složitý. Prostě beru věci, tak jak jsou, a myslím, že kdybych se třeba zamiloval do holky, která by mě brala jen jako kamaráda, smířil bych se s tim poměrně rychle. I když by to nebylo příjemný, bral bych to tak, jak to je.

Jenže tohle je jiný. My jsme kamarádi nikdy nebyli. Od začátku, co jsme se poznali, to mezi náma jiskřilo. A i když jsem ji paradoxně napsal v momentě, kdy já byl nejšťastnější v předchozím vztahu a ona zrovna prožívala jednu ze svých mnoha emocionálních krizí vlivem rozchodu, od prvního dne jsme oba věděli, že tohle je něco speciálního. A taky že je.

Za poslední čtyři měsíce jsme toho spolu prožili tolik, co jiný páry za tři roky. Dobrýho i zlýho. A i když ani jeden nevíme, co je vlastně v současný situaci nejlepší proto, abychom jednoho druhýho netrápili, jedno víme jistě. Že se potřebujem a nechceme o sebe přijít.

Blbá situace je to ovšem v to, že i když se můžet snažit určitý věci neškatulkovat, ono to v nějakej škatulce stejně je. 

Například u vztahů to bývá tak, že spolu lidi buď kamarádí, nebo spolu chodí, nebo spolu spí (případně spí a kamarádí, ale zůstaňme u jednoduchýho rozdělení).

Kamarádi jsme nebyli, nejsme, nebudem. Dál?

I když sex v našem vztahu taky samozřejmě hraje svou ( a moc hezkou) roli, bylo by poměrně urážlivý i blbost tvrdit, že jde u nás dvou o něj. Takže to taky ne.

A zbejvá to chození, no. Což je asi ten kámen úrazu, když s váma slečna chodit nechce. Protože s vámi není šťastná.

Ale zároveň ale evidentně není šťastná ani bez vás. A to jak se bavíte, jak se na sebe díváte... takhle se kámoši fakt nebavěj.

Popsal jsem zase milion řádků textu a nedošel jsem samozřejmě k ničemu. Vím jen jednu věc. Že nechci přijít o člověka, kterého mam tak moc rád. Pro kterého bych udělal cokoliv na světě. Byl ji oporou naprosto v každý chvíli. A miloval ji z celýho svýho srdce.

Ona to ví. A možná si myslí, že po ni žádám to samý. Že její city musí bejt takový, jako ty moje. Přitom to tak vůbec neni. V každým vztahu vždycky jeden miluje víc, to je prostě daný. Jsou k tomu, abychom spolu byli šťastný třeba jen dvě věci. Zaprvé, musí mě mít ráda. Víc, než kohokoliv jinýho. Což, aniž by to znělo sebevědomě, podle mě docela splňuje. A zadruhý, musí chtít. Nemůžu svoji lásku a péči dávat někomu, kdo o ni nestojí.

Jsou chvíle, kdy si říkám, že to všecko nemá cenu a lepší bude se na ni vykašlat a zapomenout, že taková holka vůbec je. A pak jsou zase chvíle, kdy na scénu vstoupí naděje. Ta svině, kvůli které si začnete z nějakýho důvodu myslet, že to všecko smysl má. Že ty city tam jsou. Jde jen o to dát jim čas a možnost se vyjevit. A že ta vidina toho bejt s tou nejlepší holkou na světě je dostatečně silná na to, abyste pro to něco obětovali.